Gary Neville se vyjádřil k problematice současných akademií a srovnal je s dobou, ve které začínal on.
Chelsea a Manchester City by měli následovat model nastavený Manchesterem United v době, kdy jsem byl v akademii já a umožnit mladíkům věřit, že se mohou stát hvězdami prvního týmu. Akademie jsou o lidech a chování, ne o budovách nebo hřištích. Pro Chelsea a Manchester City nyní nadešel čas, aby si vychovali své vlastní hráče pro první tým. Postavili bezmála továrny, ale potřebují také vazby propojující nejmladšího chlapce v klubu s nejstarším veteránem.
Existuje velké úsilí za dobré vztahy s veřejností. Jestliže si tyto dva kluby společně se s Manchesterem United, Liverpoolem a Arsenalem povedou dobře ve výchově talentů, vyšlou tím signál celému sportu. Southampton je další příklad klubu, kde se věci ubírají tím správným směrem. Přesto si myslím, že něco bylo ztraceno a vysvětlím proč. Když nám bylo 16 nebo 17, v našich začátcích jako zelenáčů v Manchester United YTS, Norman Davies, náš kustod, byl schopen vozit pár z nás bílou dodávkou na zápas prvního týmu, abychom mu pomáhali s dresy.
Sedávali jsme v kabině prvního týmu, poté co jsme vyložily dresy a štulpny a čekali na příchod prvního týmu. Pro nás jako mladé kluky to byla úžasná zkušenost. Pamatuju si jeden výjezd s Chrisem Casperem v době, kdy si Blackburn vedl dobře v nejvyšší soutěži, a poslouchal jsem, jak Sir Alex Ferguson péruje Garyho Pallistera za to, že si nechal utéct Alana Shearera a umožnil mu skórovat.
Norman se o nás staral. Byli jsme tam, abychom nasávali atmosféru prvního týmu. Byli jsme tam, abychom pochopili, jak vše funguje, a co to znamená, a já si pamatuji, jak silně na mě působilo, když hráči prvního týmu vešli do té šatny, třebaže jsem byl v akademii United od svých jedenácti. Takto cestovat a mít možnost sledovat, jak se hráči chovají mi umožnilo cítit, že jsem součástí nepřetržitého řetězce vedoucího od mládežnického týmu po základní jedenáctku Premier League.
Bylo to inspirující projít celou tu cestu napříč klubem. Minulý víkend jsem navštívil předávání cen akademie, kde Eric Harrison, trenér našeho tehdejšího mládežnického týmu, dostal ocenění za celoživotní dílo. Mluvil jsem s ním o tom, jak seděl na lavičce se Sirem Alexem po jeho první dva roky na Old Trafford. Sir Alex, Archie Knox, Brian Kidd a Nobby Stiles chodili pravidelně v pondělí a úterý odpoledne na meetingy týmů od U-12 po U-16. Archie Knox, což byl kouč prvního týmu, se pravidelně účastnil těchto setkání. Takže náš mládežnický trenér byl obeznámen, co očekává manažer áčka. Úzce spolupracovali. Jejich kanceláře byly hned vedle.
Hráči prvního týmu věděli, že se od nich očekává, že budou sledovat zápasy mladíků, a tak Steve Bruce nebo Brian McClair vždy stáli na tribuně. Všechno v klubu bylo propojeno. Lidé byli spojeni. Když se mě lidé ptají v čem byl Eric Harrison dobrý, co mě naučil, říkám, že nás učil o fyzické a mentální odolnosti. Odhalil nám zvyky prvního týmu, a co Sir Alex Ferguson očekává. Dovednosti jsou dány, když vám je mezi 16 a 18 lety a jste v top klubu. Co chcete od trenéra mládeže je, aby přesně porozuměl, co vyžaduje manažer prvního týmu. Kolik jich to dnes může říct?
Pomáhal jsem s dresy prvního týmu celých 12 měsíců, než jsem se mohl stát jeho součástí. Poté jsem cestoval do Moskvy nebo do jiných měst jako 19. popřípadě 20. člen mužstva. Pamatuju si, jak sedím na lavičce jako náhradník, když jsme byli poraženi Barcelonou v roce 1994, a myslel jsem si: "Tady nechci nastoupit. Na to nejsem připravený." Ale byla to lekce sledovat zápas přímo z lavičky. Hned od začátku jsme dostali možnost cestovat, dívat se a učit se.
Štěstí bylo, že náš trenér věděl, co se od nás očekává. První tým vždy zval mladé hráče na vánoční večírky 18-20 let staré. Nebylo žádné dělení. Dostávali jsme rady po celou dobu. Když jsem potřeboval poradit ohledně mého kontraktu, šel jem za Bryanem Robsonem nebo Brianem McClairem ne za svým agentem. A tak to pokračovalo, když se pak mladí hráči ptali nás, když jsme se stali seniory.
V Carringtonu po našem přestěhování z The Cliff fotbal přišel s myšlenkou, že moderní akademie musí být odděleny od aktivit prvního týmu. Započalo dělení. Bylo tam cítit takové: nedávejte jim moc příliš brzy. Ať pracují tvrdě, ať jdou krok za krokem směrem k budově prvního týmu. Začaly se objevovat oddělené parkoviště a budovy. Oddělené hřiště. Hodně jich má své vlastní jídelny se svým vlastním časem na jídlo. Tohle všechno je pro mě obrovská ztráta, protože akademie nejsou o cihlách a maltě. Jsou o kultuře a integraci. Co systém udělování rad, když hráč prvního týmu obědvá s mládežnickým hráčem jednou týdně a vypráví mu, jak se věci mají ? Neměli by být raději přistrčeni blíže k prvnímu týmu, než odstrčeni dále?
Jestliže se bavíme o všech 20 manažerech Premier League, zajímalo by mě, kolik z nich:
1.) se zajímá o mládežnický tým 2.) je v denním kontaktu s trenéry mládežnických týmů 3.) je obeznámeno s příchody a odchody hráčů u mládeže nad 14 let. Dnes trenéři prvního týmu dokonce ani nevyžadují reporty mládežnických trenérů ze zápasů.. Jsou to dva vlaky jedoucí po různých kolejích. Jsem zklamán když vidím, jak to funguje.
Průměrný manažer nepřemýšlí o dlouhodobé strategii. Jsou po něm zuřivě vyžadována vítězství prvního týmu. Výchova vlastních hráčů je daleko pomalejší poces než nákup hotového, ale jakmile s tím jednou začnete, budete mít pevné základy. Musíte však na tom tvrdě pracovat a dát lidem čas.
The Elite Player Performance Plan (EPPP) se snaží něčím z toho řídit, vyšlapat lepší cestu. Skutečně cítím požehnání, že jsem mohl projít systémem, kde vývoj byl zakořeněn. Chelsea a City, kteří těžce investovali do svých prvních týmů, aby byli konkurence schopní doma i v Evropě vstupují do další fáze, kde podmínky Financial Fair Play vynucují rozvoj akademií. Oba kluby vybudovali úžasná zařízení. Mohli jsme vidět plno chlubení a postrkování, když José Mourinho mluvil na tiskovce o debutu Loftus-Cheeka a když City uspořádali velký raut na počest jejich Etihad Campusu. My ve studiu televize Sky jsme u vytržení už jen z myšlenky vidět domácí talent v dresu Chelsea. Stačilo by kdyby hrál třeba jen 8 minut, uděláme z toho sestřih a zvláštní reportáž. Něco takového je zkrátka ojedinělá záležitost.
Ale teď přichází chvíle pravdy. Chvíle, kdy řeči musí ustat. Akademie nejsou o infrastruktuře a o tom, kolik máte hřišť nebo rotopedů. Jsou o počtu hráčů, které vyprodukujete pro první tým. Nic neznechutí kouče mládeže více než pocit, že není možné, aby se jeho hráči dostali do prvního týmu, protože vám nákupy hráčů blokují cestu. Poskytne Manchester City Manuelu Pellegrinimu čas na práci s mládeží? Jose Mourinho tento týden řekl: "Jestliže nám naše akademie nezačne dodávat hráče, můžeme jí klidně zavřít." A to vyhrálo finále FA Youth Cupu. Když United vyhráli Youth Cup, tak se z onoho týmu stali jeden dva hráči důležitými články pro první tým.
Dospěli jsme do doby, kdy mládež Manchester City a Chelsea a jejich trenéři potřebují inspiraci. Potřebují vědět, že jejich usilovná práce není marná, že příležitosti existují. Vím, že u United jsou znovu pyšní na to, že jejich mládežnický tým dodává hráče pro Louise Van Gaala. Doslova se dmou pýchou.
Chelsea a City vybudovali nejúžasnější továrny na hráče, ale co se skutečně počítá jsou hráči, kultura a ze všeho nejvíc víra v mladé hráče a ochota riskovat tím, že jim dáte šanci. Teď je čas dotáhnout to do konce. Jinak se jejich drahé akademie nebudou mít lepší účinek, než nepovedená kosmetická operace."
zdroj:telegraph.co.uk