V dnešním článku si trochu přiblížíme naše nové rozestavení 3-5-2, které jsme pod novým managerem začali praktikovat.
Systém se třemi obránci je populární především v Itálii, ale dříve to takto nebylo. Alberto Zaccheroni s tímto systémem v sezoně 98/99 vyhrál titul, jenže jeho defenzivní rozestavení se třemi obránci se nelíbilo vedení AC Milan, takže byl po dohodě propuštěn. Postupně začalo toto rozestavení v Itálii využívat více trenérů. Například bývalý trenér Neapole Walter Mazzarri, který momentálně trénuje Inter Milan. V Anglii se s tímto systémem pokusil prorazit Roberto Marinez s Wiganem, ale neměl dostatečně kvalitní hráče a jeho mužstvo často nestíhalo směrem dozadu. Především hráči na pozici křídelních obránců nestíhali plnit jak ofenzivní, tak defenzivní práci najednou a často se stávalo, že se po nepovedené útočné akci zapomněli vepředu, a proto dostávali spoustu laciných gólů.
Toto rozestavení bylo populární také na Mistrovství světa v Brazílii. Nastupovaly s ním reprezentace Mexika, Kostariky, Chile nebo Nizozemska, ale na ty se podrobněji zaměřím později. Ten, kvůli komu se toto rozestavení stalo více využívaným je Antonio Conte. Muž, který s Juventusem vyhrál 3 ligové tituly v řadě právě s tímto rozestavením, ale v Evropě se mu takto prorazit nepodařilo. V tomto článku se postupně dočtete jestli je naše rozestavení 3-5-2 nebo 5-3-2, ukážeme si různé varianty využití tohoto systému, podrobněji se zaměříme konkrétně na náš systém, a také probereme možné varianty, které by mohly nastat při eventuálním nepříznivém výsledku.
Jaké to vlastně hrajeme rozestavení? 3-5-2 nebo 5-3-2?
První otázky, které při tomto rozestavení napadnou fotbalového fanouška budou – Je tento systém vlastně se třemi nebo pěti obránci? Nebude to až moc defenzivní? První otázku odpovím v následujícím odstavci a k té další se vrátím později.
Náš systém se obecně nazývá 3-5-2, pokud útočíme a křídelní obránci musí v tu chvíli plnit roli křídla. Naopak při bránění se formace mění na 5-3-2. Křídelní obránci se zatáhnou na pozici krajních beků a naše obrana je v tu chvíli pětičlenná. Takto se tento systém nazývá obecně, ale pokud půjdeme ještě více do detailů, tak přesněji je naše formace 3-4-1-2 při útočení a 5-2-1-2 při bránění. Hlavní rozdíl je v tom, že zatímco při útočení je úkolem hráčů hru co nejvíce roztáhnout do stran a hřiště tím udělat co největší, tak při bránění je naopak úkolem hráčů hřiště co nejvíce zmenšit a zhustit nebezpečné prostory, aby měl soupeř co nejméně prostoru k potencionální kolmé přihrávce nebo střele ze střední vzdálenosti.
Nejdříve se podíváme na střední obránce. Výhodou rozestavení se třemi obránci je možnost zařadit na pozici stopera krajního obránce nebo středního záložníka. V systému se 3 středními obránci je totiž velmi důležitá rozehrávka a není možné, aby hráči nakopávali dlouhé míče. Tím by se zničil celý potenciál, který toto rozestavení nabízí, takže jsou uprostřed obrany využíváni i jiní hráči, než pouze klasičtí střední obránci. Například na Mistrovství světa hrál v Chille středního obránce Medel, v Nizozemsku se na této pozici objevil krajní obránce Blind, v Athletiku Bilbao hrál na pozici stopera Javi Martinez a takových případů je několik. Sám Van Gaal rád nasazuje defenzivně laděné záložníky na pozici stopera. V Bayernu takto využíval hráče jako Anatoliy Tymoshchuk nebo van Bommel.
U nás na této pozici zatím zkusil Darrena Fletchera a pravděpodobně na takto vyzkouší také momentálně zraněného Michaela Carricka. Z krajního obránce Tylera Blacketta udělal během přípravy stopera dokonce natrvalo. Právě tento mladý odchovanec ukazuje, že technika, kterou potřeboval na levém beku, se mu náramně hodí při rozehrávce. Navíc díky jeho fyzickým dispozicím může bez jakýchkoliv problémů vyhrávat i osobní souboje, což je samozřejmě také velmi důležité, ale to je běžné i u klasických obran, ve kterých jsou většinou stopeři dva.
Výhodou tří obránců je především větší šance zneutralizovat dvoučlenný útok. Jeden z hráčů je totiž vždy volný, takže může zbylé dva zajišťovat. Ještě účinnější je tento systém proti týmům, které praktikují systém s jediným útočníkem, protože osamocený útočník se najednou ocitá mezi třemi stopery, kteří mají mnohem větší šanci ho zastavit. Například Gonzalo Higuain před sezonou přestoupil z Realu Madrid do Neapole a sám řekl, že Seria A je pro útočníky náročnější: „Pro mě jako útočníka je to v Itálii mnohem náročnější, protože většina týmů hraje s 5 obránci, takže mají v obraně o jednoho hráče více, než jsem byl zvyklý a nemám tolik prostoru.“ Je pravda, že například v systému 4-2-3-1 ho podporují další 3 ofenzivní záložníci, ale ty nikdy nehrají tak vysoko, jako opravdový útočník, takže ty souboje, které bolí, musí absolovovat právě osamocený útočník. Ve většině týmů, které využívají tento systém je charakteristické, že stopeři hrají blízko sebe a naopak křídelní obránci se hru snaží roztáhnout více o šířky a tím celé hřiště zvětšit. Pomáhají tím k většímu držení míče a rychlejšímu unavení soupeře, který musí napadat nebo se minimálně přesouvat po celé šíři hřiště, což vyčerpává jak fyzicky, tak i psychicky.
Tento systém má samozřejmě i své nevýhody nebo přesněji obsahuje velmi náročné úkoly na stranách hřiště, které dokáže splnit pouze minimum hráčů. To platí především pro křídelní obránce tzv. wingbacky. Tyto hráči musí obhospodařit celou lajnu, což neznamená pouze kvalitně podporovat útok, ale také se po ztrátě okamžitě vracet a přepnout na myšlení obránce. Při útočení se musí chovat jako křídla a při bránění jako klasičtí obránci, což není vůbec jednoduché. Jednak je to velmi náročné na pochopení a musí odhadnout ten správný moment, ve kterém mohou zaútočit, ale především je to náročné na fyzickou kondici. Tyto hráči jsou neustále v pohybu, takže právě oni, by měli mít nejlepší kondičku z celého týmu. Náročnost tohoto postu nám ukázala hned samotná příprava. Luke Shaw byl zvyklý na čtyřčlennou obranu a bylo o něm známo, že má velmi dobrou fyzičku a pravidelně podporuje útočnou fázi.
Jenže to, co stačí, v klasické čtyřčlenné obraně nestačí, pokud hrajete wingbacka. Důvod je jednoduchý. Ve čtyřčlenné obraně máte před sebou ještě jednoho křídelního hráče, ale v systému se třemi stopery jste na kraji hřiště sám, takže cela lajna je vlastně vaše, což je nesmírně náročné na fyzickou kondici. Na druhou stranu vám to pomůže ukázat všechny vaše schopnosti. Možná i ty, o kterých nevíte, a udělá to z vás lepšího hráče. Každopádně na začátku toho všeho je nejdůležtější nabrat fyzičku, a poté to využít během sezony. Například výše zmíněný Shaw má všechny předpoklady stát se skvělým hráčem na tomto postu, což konec konců ukázaly i poslední zápasy na turné, ve kterých bylo postupně vidět zlepšení. Byl schopen mnohem častěji podporovat útočnou fázi, a to je v tomto systému velmi důležité. Na obrázku vidíte rozdíl mezi tříčlennou a čtyřčlennou obranou.
Náš systém 5-3-2
Přestože nás trénuje stejný trenér, který trénoval Nizozemsko, tak naše hra toho má s hrou Nizozemska společného jenom minimum. Samozřejmě trénuje nás stejný kouč, také hrajeme rozestavení 3-5-2, ale naše hra je zcela rozdílná. Důvodem je především rozdílná hráčská kvalita a také jiné typy útočníků nebo spíše tedy útočníka, protože van Persie hraje za oba týmy. Rozdíl je především v tom, že zatímco Nizozemsko spíše nechávalo hrát soupeře a vyráželo do rychlých protiútoků, tak my se snažíme více držet míč a unavit tak soupeře.
Křídelní obránci mají vůbec nejvíce náročnou roli. Jak už jsem ukazoval u Shawa, tak křídelní obránce musí celou lajnu obhospodařit sám. Na rozdíl od klasických systému jako jsou 4-3-3, 4-2-3-1 nebo 4-4-2 před sebou nemají žádné křídlo, které by měl podporovat. Celá lajna je pouze jeho. Je pravda, že za sebou má o jednoho stopera více, ale ten má jiné starosti a zaskočit za krajního beka by měl jen v opravdu krajním případě, protože tím, že opustí svou pozici a zaskočí za krajního obránce ubyde o jednoho hráče uprostřed hřiště a tím přijdeme o výhodu, kterou tento systém se třemi stopery nabízí. Takže ano, má za sebou o obránce více, ale pro něj to nic nemění. Jak při útočení, tak při bránění je lajna pouze jeho, což je fyzicky neskutečně náročné. Musí toho hodně naběhat, ale to není všechno, protože i ostatní hráči se musí samozřejmě vracet.
Největší rozdíl je v tom, že při útočení se stává křídlem a při bránění klasickým krajní obránce, a aby to mohl splnit, tak se po neúspěšné útočné akci musí vrátit ve sprintu! To je opravdu podstatné. Proto je možné, že v konečné důsledku nebude počet naběhaných kilometrů tolik patrný, protože se neuvádí kolik toho hráč naběhá ve sprintu. Minimálně zatím ne. Stejně jako stopeři musí hru při rozehrávce a celkově při útočení hodně roztahovat. Při rozehrávce jsou defakto přilepeni u lajnové čáry a jinak tomu není ani při útočení. Pokud je hra na druhé straně hřiště, tak se nestahují jako klasická křídla více do středu pole, protože mají za úkol hru roztahovat neustále, což nám dává další možnosti. Pokud je hra přehuštěná na levé straně hřiště, tak například Rooney nemusí přemýšlet, jestli někdo je na druhé straně, ale okamžitě může poslat dlouhý míč „ala Scholes“ a přenést tak těžiště hry a než se soupeř stihne přesunout, tak má hráč na druhé straně spoustu prostoru ať už pro kombinaci nebo rychlý centr. Na obrázku vidíte názorný příklad, kdy hráči kombinují na levé straně hřiště, ale druhý křídelní bek je neustále připravený na eventuální přenesení hry.
Naše hra je tedy podobná té, kterou praktikuje Juventus. Největší rozdíl je v tom, že zatímco Juventus má v záložní řadě Pirla před stopery, tak my máme Matu pod útočníky, takže je naše hra více ofenzivní. Nemyslím si tedy, že by nám hrozil problém, který měl Juventus v Lize Mistrů. V Juventusu Pirlo sice akce dokázal skvěle rozehrát a kvalitní přihrávkou najít hráče, jenže pořád to byl defenzivní záložník, který se do zakončení příliš nedostával, zatímco Mata je hodně gólový hráč a navíc se pohybuje výše, takže má i větší šanci dát gólovou přihrávku. V neposlední řadě je to také kvalita našeho kádru, která je při vší úctě větší, než v Juventusu, takže by tento systém neměl mít problémy ani v Lize Mistrů. Sami uvidíme, jak se naše hra bude postupně vyvíjet a jací hráči budou pravidelně nastupovat v základní sestavě, ale zatím se tento systém jeví jako velmi efektivní. Každopádně hlavní rys, kterým je držení míče budeme mít s Juventusem společný.
Potencionální změna systému
Pravděpodobně největší slabinou tohoto systému by mohl být nedostatek hráčů, kteří jsou schopni udělat rozdíl tím, že obejdou protihráče. Pokud se podíváme na naší předpokládanou sestavu, tak tam nikoho takového nenajdeme. Valenciovi se to povede jednou z 5 pokusů a Shawa nemám tolik následovaného, takže nemůžu naplno posoudit. Naše hra se bude převážně zakládat na týmové spolupráci, takže soupeře překonáme narážečkami, překvapivým přenesením hry nebo střelou ze střední vzdálenosti. Jenže přijdou i zápasy, ve kterých se nám nebude dařit, a budeme muset mít nějaký plán B. Jakákoli změna formace na 4 obránce je velmi nepravděpodobná, protože hráči budou mít zažité návyky z tříčlenné obrany a změna by tedy nebyla zrovna ideální (samozřejmě pokud bude 5 nebo 10 minut do konce utkání, tak se do útoku přesunou téměř všichni). Jsou tam obrovské taktické rozdíly, takže budeme vycházet z toho, že zůstaneme u tří stoperů. Poté se přímo nabízí formace 3-4-3. Tuto formaci využil Van Gaal i s Nizozemskem ve chvíli, když potřeboval výsledek otočit. Do hry přišel Depay, který se posunul na jedno křídlo, van Persie zůstal uprostřed a na druhé křídlo se posunul Robben. Dokázali tak hru více roztáhnout, dostali na hřiště více hráčů s individuálními schopnostmi a soupeře zmátli, protože ten byl připraven na formaci 3-5-2 bez křídel.
Mně osobně se nesmírně líbí, jak Van Gaal mluví o týmu jako celku. Žádné vyzdvihování individuálních schopností největších hvězd. Tím pomalu vytváří dobrou atmosféru, všichni hráči se cítí stejně důležití a každý z hráčů je ochoten bojovat za tým. Navíc to není pouze tlachání pro media. Hráči si musí uvědomit, že systém je více, než hvězdy. Naše hra je opravdu založená na týmové hře a očekává se, že jeden pomůže druhému. Je důležité, aby hráči byli ochotni makat jeden za druhého, jelikož v základní sestavě nemáme žádné hráče, kteří jsou na tom individuálně nadstandartně (v oblasti soubojů 1 na 1), tak je potřeba abychom soupeře překonali rychlými přihrávkami.
Jenže přijdou i zápasy, ve kterých se nám dařit nebude a v tu chvíli bude potřeba změnit náš systém a dostat do hry více hráčů, kteří jsou na tom výborně, co se týče individuálních schopností. V tu chvíli by měl být vystřídán jeden z dvojice Rooney van Persie a také defenzivní záložník. Místo nich přijdou rychlí a techničtí hráči a v tuto chvíli se naskýtá šance pro Welbecka s Januzajem a naše formace plynule přejde na rozestavení 3-4-3. Na první pohled se to zdá jako šílenství. Potřebujeme vstřelit gól a vystřídáme hvězdného útočníka? Ano. Důvod je zcela prostý. Fotbal nikdy nebyl o 11 hvězdách, ale vždy to bylo o týmu, který tvrdě pracoval, v útoku měl velké hráče, ale především měl jasně určený systém, který plnil do poslední chvíle. Soubor velkých jmen nikdy nic nevyhrál. Jméno na zádech nikdy nesmí být víc, než znak na hrudi.Tým musí být vždy na prvním místě a je jedno, jestli se jedná o legendu nebo mladíka z akademie. Tato změna formace nám dodá více rychlosti, nepředvídatelnosti a především na to soupeř nebude připraven a i když bude, tak pro obránce nebude jednoduché přepnout na jiný systém bránění a přepnout budou muset, protože naši hráči budou hrát úplně jiným stylem, než při naší klasické formaci, což vnese do obrany soupeře pořádný zmatek. Naším úkolem je každopádně podpořit nového managera, i když to třeba ze začátku nebude ideální, protože například v Bayernu měl pomalejší start, ale jakmile si na něj hráči zvykli, tak se naplno projevilo kouzlo Van Gaala, který se nepochybně bude chtít předvést i u nás.
zdroj: footballuser.com